Dne 12.12.2007 se členové Parlamentu České republiky (PČR) poslanci Jiří Dolejš, David Rath a Bohuslav Sobotka a senátoři Alena Gajdůšková a Milan Štěch formou veřejné výzvy spolu s dalšími osobami obrátili na občany České republiky. Text výzvy je dostupný na http://www.gajduskova.cz/sgClanekDetail.aspx?intRubrKis=448&intUniKis=30000566
V této výzvě výše jmenovaní uvádějí toto:„Počínaje 1. 1. 2008 byla v České republice zákonem zavedena povinnost občanů-pacientů platit přímé platby za zdravotní péči. My, níže podepsaní, jsme přesvědčeni, že tento zákon je hanebný a protiústavní, neboť v Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR, se říká, že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči. Vyzýváme proto občany České republiky, aby až do konečného rozhodnutí Ústavního soudu ČR tyto poplatky odmítali platit."
Nejsem právník, a proto si netroufám říci, že by uvedené či jiné osoby páchaly či spáchaly jakýkoli trestný čin nebo se k tomuto připravovaly.Domnívám se však, že státní zastupitelství mělo zvážit zda se – mně neznámí pachatelé nedopustili trestného činu podněcování podle § 164 Trestního zákona, neboť „veřejně podněcovali … k hromadnému neplnění důležité povinnosti uložené podle zákona."V tomto případě zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byla některá ustanovení zákona č. 48/1997 Sb. (dále jen „zákon") změněna a doplněna.
Nevím, zda je možné, že se tohoto trestného činu mohli dopustit někteří signatáři uvedené veřejné výzvy. Pro mne je však nepochybné, že společenská nebezpečnost jednání by byla vyšší u členů parlamentu než u osob, které nevykonávají mandát člena Parlamentu ČR stvrzený slibem: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."Jsem přesvědčen, že členové parlamentu mají jít příkladem v plnění občanských povinností, v prvé řadě tak vedle všeobecných pravidel slušnosti a dobrého chování dodržovat Ústavu a zákony.
Součástí parlamentní demokracie je i podřízení se menšiny rozhodnutí většiny. Přičemž práva menšiny jsou – alespoň dle litery zákona – dostatečně chráněna právním a demokratickým řádem České republiky, dvojkomorovým parlamentním systémem, možností vetování zákona prezidentem republiky, systémem obecných soudů, Ústavním soudem a konečně Evropským soudem pro lidská práva.
Vyzývá-li (menšinový) zákonodárce k neplnění zákonné povinnosti, pak jsem přesvědčen, že postupuje mimořádně nevhodně, ne-li nebezpečně a podle mne i protiústavně ve smyslu úcty k právu a zákonům. Vždyť již preambule Ústavy ČR hovoří o „odhodlání (pozn. míněno reprezentantů) lidu řídit se všemi osvědčenými principy právního státu." Dále článek 6: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním." Vždyť v takovém případě by jiný zákonodárce mohl vyzvat k nedodržování rychlostních limitů či limitního věku pro pohlavní styk, další k neplacení daní atd. atpod. ad absurdum.I činí-li tak pouze podmínečně např. s podmínkou časového omezení, tedy v tomto případě, aby upustili občané od zákonné povinnosti, aby až „do konečného rozhodnutí Ústavního soudu", je to podle mne irelevantní, neboť například signatáři výzvy nemohli vědět , kdy a zda vůbec se touto věcí bude Ústavní soud zabývat, a tedy doba, na kterou vyzývali k porušování zákona, byla neurčitá a mohla být stejně tak pouze několika týdny (sic !) nebo ad infinitum. Podle této logiky by se poslanec Rath, Sobotka či senátorka Gajdůšková mohli domáhat pohlavního styku s osobou ve věku 11 let a jistě by se dal ohnout některý paragraf Listiny základních práv a svobod s tím, že by si čas na tento pohlavní styk vymezili na pátek od 12.00 do 13.00 nebo až naprší a uschne.
Za podstatné považuji, že politikum, kterým obsah každého zákona je ze své podstaty, může být v demokratické České republice předmětem široké škály aktivit, které však všechny mají zůstat ohraničeny právními mantinely a v nichž se mají všichni pohybovat, tj. politická diskuze má být vedena jakýmkoli způsobem nikoli však proti právním omezením, protože právě tato právní omezení chrání tuto demokratickou politickou diskuzi. Uvedená výzva tak je samozřejmě i politickou aktivitou a záležitostí a být jí nepřestane. Bude a má svou rovinu politické soutěže. Nicméně po mém soudu se liší od všech jiných politických nedávných a současných aktivit tím, že veřejně vyzývá k nedodržování zákona, a je podle mne v rozporu s právem, a to jak se slibem poslance (senátora), tak i trestním zákoníkem v platném znění.
Kdyby někdo podal podnět k šetření s podobnými argumenty, jaké užívám v tomto mém blogovém příspěvku já, jistě by si kladl otázku zda to, že je podnět podán s více než ročním odstupem, neumenšuje prostor pro orgány činné v trestním řízení. Domnívám se, že naopak: Tento odstup umožnil oddělit případnou trestní rovinu od roviny politické a ústavně-právní.
V politické rovině se právě poplatky staly místem střetu v proběhlých senátních a krajských volbách a v rovině ústavní pak byl celý reformní balík posouzen Ústavním soudem ČR. Dále lze kvantifikovat, že vyžaduje-li trestní zákon v paragrafu 164 hromadné neplnění důležité povinnosti, pak z dostupných údajů , které byly v době výzvy předpoklady předkladatele zákona, lze vyčíst, že povinnost platit poplatky byla a je důležitou součástí zdravotní reformy a má význam pro zajištění konkrétní zdravotní péče pro české pacienty.Nebezpečnost výzev k neuposlechnutí zákona nota bene od osob v ústavní pozici však přetrvává. Jsem přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení měli konat z moci úřední, ze zákonného zmocnění a vše výše zmíněné prověřit. Jako laik si myslím, že mělo být zahájeno trestního stíhání neboť všechny znaky trestného činu byly naplněny , a nenastalo ani zaniknutí nebezpečnosti, ani promlčení.
Naopak nelze opominout úmyslnost. Je-li někdo zákonodárce a vyzývá-li k porušení zákona, je s věcí srozuměn a jedná v úmyslu. Ani nebezpečnost není opominutelná, neboť chráněným zájmem je v tomto případě jednak sám fakt zákonnosti tj. dodržování zákonných povinností a jednak i obsah povinnosti vztažený zákonodárcem dle předložené důvodové zprávy předkladatele zákona mj. k zabezpečení poskytování zdravotní péče občanům České republiky.
Na závěr bych chtěl vyjádřit víru, že státní zastupitelství popř. další orgány činné v trestním řízení se budou držet toliko dikce zákona a Ústavy, nebudou se cítit omezeny současným ani předpokládatelným budoucím postavením zmiňovaných osob nebo osob, které jsou vůči nim v politické aréně v politické opozici.